Tak ahoj tati....
dneska jsem byl v Bílovci na hřbitově.
Nechodívám tam často, skoro vůbec, vždycky tam na mě padá to smutno po kamarádech, kteří odešli dříve než, by se od života čekalo. Cestou ke hrobu dědy a babičky se přiblížím k hrobu Jany Chmelíčkové, Karlovi Zvakovi nebo Kamilovi Novotnému.
Všechny je zajdu pozdravit a pak mi je ale líto, že nenavštívím další již umrlé kamarády, kteří leží o kus dál a tak tam korzuju, zdravím, rozmlouvám a vzpomínám.
Snažím se pak nějak odpoutat od zlých myšlenek na Boha a nezapojovat se do jednosměrné polemiky o spravedlnosti. Můj táta hrob nemá, je ostatky jsou uschovány někde v opavské pohřební službě… ale to je na dlouhé vyprávění….
Odpoledne jsem seděl v domě rodičů mé ženy a pokoušel si vyprázdnit hlavu plnou mých zemřelých. Nešlo to…. Po hodině mlčení jsem vyzval synka a dva synovce na malou procházku k rybníku. Všechny tři kluky jsem samozřejmně vytrhl od mobilních telefonů, youtubů, snapchatů a her. I když se trochu vzpouzeli, při pohledu na obrovského strejdu se jejich odpor zmírnil, hodili na sebe čepice, rukavice a vyrazili jsme k rybníku.
S dodržováním odstupu nebyl žádný problém, dva kluci jeli na kolobkách a ten nejmenší šestiletý Mates jel na ježíškově kole. Navzájem si ujížděli a já je stěží “dobíhal” . Trochu mi zabylo líto, že tyhle děti asi nikdy nezažijí dvou metrové závěje sněhu v místě ležící 250 m nad mořem a uhelné prázdniny. No, oni zase mají distanční covidovou výuku, takže asi taky dobrý.
Došli jsme k napolovic vypuštěnému rybníku a kluci se rozprchli po hlubokých blátivých březích. Prosinec proměnil bláto v křupavě vzrušující propadliště, které se nepropadne, pokud se dostatečně rychle pohybuješ a ten kdo je pomalý, má zablácené boty.
Kluci brali do rukou kameny, házeli je na promrzlou hladinu rybníka a snažili se prorazit led. Ten nejmenší našel velkou říční škebli a tak se dohadovali, co v ní žije, jestli není z pravěku a zdali to není mořská mušle.
V povzdálí jsem pokuřoval a pozoroval ty malé kluky, kteří úplně bez jakýchkoliv problémů zapomněli na mobily, xboxy a vytoužené PS5tky a hráli si jako by žádné moderní technologie neexistovaly.
Koukal jsem na ně a najednou jsem cítil přítomnost svého táty a dědy v mém synovi. Jsou v něm schovaní, stejně jako to umění hrát si jen s ledem a kameny.
Klidně by tam zablácený a promrzlý skákal ještě dvě hodiny.
Najednou se ta moje smuténka po mrtvých kamarádech a příbuzných proměnila v naplňující radost, že je vlastně všechno v pořádku. Že ta generace našich dětí není deformována technologickými vymoženostmi…, že prostě jenom my dospělí a tak strašně zodpovědní, jim dáváme poměrně málou možnost být našimi táty, dědečky a námi samými někde v Albrechtičkách u rybníku.
