42 KOMNAT – I. BENJAMÍNEK

Ze svého dětství si pamatuji jenom pár drobných útržků. Zřejmě věci, které se děly v následujících letech byly natolik silné, že moje dětské vzpomínky potlačily do šuplíků, kam má současná mysl neumí najít cestu.

Byl jsem takové oplácané děcko. Jídlo pro mě bylo slastí a v podstatě jsem měl pořád pocit nedostatku.
Ne hladu, ale nedostatku!!!
Moje matka měla po těžké gynekologické operaci a tak se domnívám, že si mé početí prosadila i přes nesouhlas otce. A protože se to všechno, jak je vidno povedlo, hezky si mě vykrmovala od první chvíle mého žití.

Dodnes při každé sebemenší příležitosti vypráví scénku o malém buclatém půlročním miminu, které sedí na jídelním stole a tlačí do sebe černé knedle se zelím.

Obžerství se sportem, moc ruku v ruce nejde, ale v sedmi letech jsem se hrdě i přes posměšky bráchy přihlásil do místního fotbalového klubu.

Do benjamínků!

Cítil jsem v sobě neuvěřitelně mocný talent, který v té době v nás klucích probouzel Diego Maradona. Kdo měl tehdy vědět, že to byl talent spíše k bílému prášku nežli k fotbalu….
Hned první tréning bylo jasné, kam patřím – do brány.
Pan trenér si naivně myslel, že když neoběhnu kolem do kola to obrovské černé škvárové hřiště, jsou mé nohy nepoužitelné k dělání nějakých těch frajeřinek.
Jak ten se ale mýlil.

Dokázal jsem mu to hned při mém prvním zápase s klubem novojičínských mladších žáků.
Ten pocit, kdy jsem poprvé vběhl v osmdesátépáté minutě na anglický trávník, postavil se na rozsypané piliny ve středu brány a burácivě zařval – pojďme hoši –, mi už nikdo nikdy nevezme.

Je pravdou, že v té chvíli jsme již prohrávali 15-0, ale já si byl jistý, že se svým působením v oněch posledních pěti minutách zápasu  zapíšu do historie.

A stalo se…

Přišla malá Domů…
Taková ta loudavá přihrávka hraná placírkou nohy.
Přiklekl jsem si a míč pevně sbalil do košíku svých rukou.

Natáhl jsem levou ruku směrem k soupeřovic bráně a zařval – dopředuúúúúú!!!
Udělal jsem neuvěřitelně rychlé tři kroky, míč popustil do prostoru a vší silou jsem ho vykopl do vesmíru.
Letěl, letěl tak vysoko, až vůbec nebyl vidět. Přiložil jsem si ruku na čelo, jako bych salutoval při lampionovém průvodu, abych zabránil vstoupit slunci do mých očí a pátral jsem po míči, ale nemohl jsem nalézt. Najednou se ozval zvuk rozhodčího píšťalky.

Góóóóól…

Přetáhl jsem si těsný dres na hlavu a běžel ke středu hřiště….
Volové  –  dal jsem góóóól a přes celé…
Hlavou se mi honily budoucí obrazy oslavy mé geniality a hráčského umu.
Jak mě kluci nosí na rukou, jak trenér opakuje omluvné věty, že mě podcenil a Baník Ostrava mi nabízí přestup.

Byl to neuvěřitelně krásný a omamný pocit.
Místo oslav ovšem přišlo opovržení. 

Kluci sice jásali, ale kluci z novojičínského týmu.

Chvíli mi trvalo pochopit, že ten můj bravurní výkop sice nasměroval mičudu do brány, ale do brány, která stojí za mnou.
A tak jsem na dalších více než třicet let nad fotbalem zanevřel.

Jenomže člověk míní a pánBů mění.
Doopravdy jsem se tomuto sportu vyhýbal i tam, kde by to mohlo být prospěšné.
Nikdy jsem třeba nenastoupil do řádného utkání na kobeřickém hřišti, kde Vlasta Redl pořádá svůj pravidelný hudebně-sportovní den.
A to, i když jsem mohl hrát proti takovým fotbalovým soupeřkám, jako jsou třeba členky kapely Berušky.
Tehdy jsem si říkal, že by bylo fajn v zápalu boje promacat jejich proporce, ale i tam se ten fotbal bere dost vážně. Což dokazuje zlomený nos Aničky Olejníkové, která tu hlavičku dát fakt nechtěla.
Na druhé straně i s monokly pod očima zahrála s holkami parádní večerní koncert.

Předloni jsem se konečně stal opravdovým profesionálním sportovcem.

Když to tak teď píšu, uvědomuji si, že bych mohl požádat o nějaký Covid kompenzační bonus za sport.
Psal mi kamarád Orf ze skupiny Fleret, jestli nemám odpoledne čas, že nějaká „Amfora“ nebo co to byl za klub pražských umělců, potřebuje hráče na takovéto utkání umělci vs. místní fotbalisti a hlavně je to za prachy.

Byla neděle ráno, a i když mě bolela hlava po sobotní afret párty, hned jsem souhlasil.
Nějak mi kámo zapomněl říct, že se to hraje ve dvě a kousek od Opavy, tedy asi 200 kilometrů od Přibic.

 Ale bylo to za prachy!!!

Zase na mě zbyl ten oranžový dres s jedničkou na zádech a zase mi byl malý.

Byla to docela sranda a taky jsem pochopil, že hudba není to, kde se ty prachy vydělávají.
Ale něco vám řeknu, ta odpovědnost za vlastní výkon, mě doopravdy překvapila. Nějak jsem si nedovedl představit, že bych si to tam jenom tak odstál a nic nedělal.
A tak jsem se pohyboval po brankovišti, až jsem měl zapojenou zadnici.
Dokonce jsem skákal po míči rybičky a málem jsem udělal i šňůru.
Jenom na pořádný výkop jsem odvahu nedostal.
Ale je krásné si vyzkoušet na vlastní kůži jaké to je podlehnout sportovnímu zápolení.

S těmito kluky budu hrát cokoli krom fotbalu…